Pro Vítězné náměstí ještě více než v jiných případech je podstatný urbanisticko-historický kontext.

Engelův návrh z roku 1920 na řešení Letenské terasy včetně Bubenče a části Dejvic se stal základem jednoho z nejrozsáhlejších tvůrčích urbanistických činů v meziválečném období.

Rozsáhlý urbanistický koncept z dnešního (ale i dobového) pohledu vyjadřuje až přílišnou monumentalitu a lze mu vyčíst i přílišnou formálnost řešení, podmíněnou ambicemi nového státu a politickou symbolikou. 

Přes tyto výtky se z Dejvic a Bubenče stala významná část města s vysokou kvalitou života, s funkční hustotou obyvatel, služeb, a městotvornou strukturou využití. Velký počin ve vzniku nové čtvrti nebyl dosud dotvořen a schází mu centrální bod komposice – Vítězné náměstí. Důvody, proč ani po takřka století nedošlo k naplnění plánu jsou mnohé a vrchol konceptu zůstal i po necelých sto letech nedokončen.

Současné záměry na výstavbu jsou vážnou a aktuální výzvou k nalezení konsensu v přístupu ke složitému dědictví.

Jasná monumentální kompozice Engelova plánu vymezila Vítěznému náměstí těžkou úlohu vyvrcholení celého konceptu. Po takřka století je původní záměr již do jisté míry funkčně, esteticky i urbanisticky „morálně zastaralý“. Možnost jeho úspěšného završení je tedy velmi zkomplikována. Je možné si představit několik relevantních přístupů, které ovšem vždy vyžadují celistvé a kontextuální řešení.

 

Výchozí podmínky

Všechna řešení se budou muset vypořádat s několika nejednoduchými problémy Vítězného náměstí

Prvním je velikost a neuchopitelnost měřítka náměstí. Rozsáhlý veřejný prostor, který je dvakrát větší než českobudějovické náměstí a po obvodu je jen o něco kratší než Václavské náměstí, vyzývá v první řadě k nalezení vlastního smyslu a funkční náplně.

Zásadním podmiňujícím úkolem je nalezení řešení problému dopravy a uzlové povahy náměstí, zvýrazněné nevhodným trasováním městského okruhu a zkomplikované i propagovaným vedením okruhu pražského. Případné podpovrchové varianty řešení v podstatě znemožňuje stavební řešení metra. Významnou zátěží je řešení celoměstsky významného uzlu veřejné dopravy.

Navazující problémy místa jsou hluk, mikroklima, rozdělení aktivit, pěší nepropustnost, nekoncepční systém zeleně a další, všechny pro řešení v měřítku náměstí nejednoduché.

Komplexní charakter výchozích podmínek vyžaduje celistvou a koncepci, zcela zásadní je ale nalezení smyslu náměstí ve vztahu k celé čtvrti (i města).

 

Otázky

Současný stav náměstí je jednoznačně nevyhovující a je zřejmé, že tématem diskuse je jak ho dostavět, nikoliv zda.

Před jeho dostavbou musíme nalézt odpověď na několik základních otázek:

- jaký je vztah k Engelovu plánu?

- jaký má místo smysl a pro jaké aktivity se má koncipovat?

- jakou má roli ve vztahu ke čtvrti a městu?

- jak se vypořádat s dopravními zátěžemi?

Všechna řešení se budou muset vymezit k urbanisticko-historickému odkazu Engelova plánu a to při vědomí jeho kvalit i problematických aspektů.

 

Možnosti dotvoření místa

Dostavba náměstí dle původního záměru by představovalo vyspělé kontextuální řešení, vyjadřující úctu i kulturní respekt k velkým konceptům. Výhodou je jistota i návodnost řešení.

„Parafráze“ Engelova záměru s prostorovým vymezením náměstí dle původní regulace umožňující nové řešení pro nový význam a využití místa; nebezpečí je v nutnosti nalézt styk mezi historickým konceptem a moderním jazykem. Dobrá řešení podobných přístupů jsou vzácná, ale cenná.

Negace původního řešení a nahrazení novým konceptem s možností nastolení nové urbanistické situace, výzva k definování nového smyslu místa i jeho využití. Nalezení dostatečně silného konceptu, takového, který by se nestal výrazem arogance či parodie, by ovšem bylo nesmírně těžké.  

 

Jak dál?

Bez konsensu nad přístupem naopak hrozí nekoncepční po(s)tupná zástavba a degradace ojedinělého „velkého“ městského urbanismu, jež bude nejen příkladem ztracené a dlouho čekající příležitosti, ale také výrazem ignorance a očividné arogance k myšlenkovému a kulturnímu dědictví.

Hledání řešení významně ztížila i ne zcela přehledná vlastnická struktura pozemků a naprosto nekoncepční prodej stěžejních městských pozemků. Spolu s neexistujícím požadavkem vlastníků i města na jednotnost a komplexnost řešení je osud celého náměstí ve velkém nebezpečí.

Před rozhodnutím o jakékoli další zástavbě je třeba nalézt celkovou koncepci pro centrum Engelovské kompozice. Jakkoli architektonicky kvalitní ad-hoc záměry jednotné řešení navždy znemožní. V Praze nalezneme jen několik takto významných míst, které by se více hodily pro uplatnění regulačního plánu či jednotného zastavovacího plánu. Výzvou je i zapojení veřejnosti pro nalezení budoucí identity a smyslu dodnes neprobuzeného místa.